Václav Vojnar
Jednou z nejvýraznějších osobností, které působily v obci Slavoňov je děkan, farář, biskupský notář a konsist. rada Václav Vojnar.
Narodil se 25. září 1865 v Novém Městě nad Metují rodičům Josefu Vojnarovi (1822 - 1873) a Marii Vojnarové roz.Voborníkové (1825 -1907), v malé chaloupce č.p. 102 C na „Hradčanech“.
Václav se narodil jako páté dítě ze sedmi sourozenců. První dítě Jan zemřel jako čtyřletý. Následovaly dvě dcery Anna (1849 - ?) a Pavla (1851- ?), v roce 1853 se narodil syn Josef, který byl velice nadaný, jeho nadání si všiml děkan Jan Karel Rojek, který přemluvil rodiče, aby Josefa a posléze i Václava poslaly na studia, v tomto je podpořil i finančně. O čtyři roky starší Josef byl skutečně velmi nadaný student, to mu umožňovalo přivydělávat si doučováním svých spolužáků. Z takto vydělaných peněz si hradil studia a ještě stačil přispívat bratru Václavovi. Vystudoval vysokou školu. Po skončení studií odešel do Ruska, kde byl profesorem stát. gymnázia v Oděse. Za svou práci byl vyznamenán vysokými řády a dosáhl hodnosti stát. rady. Zemřel v Rusku roku 1906. V pořadí pátým dítětem Josefa a Marie Vojnarových byl již zmíněný syn Václav. Po něm se v roce 1859 narodila dcera Marie, která však po 10 dnech zemřela. Posledním dítětem byla dcera Františka (1860 – 1862).
K chaloupce na Hradčanech, kde Vojnarovi bydleli patřilo 5 korců polí, které byly základem obživy celé rodiny. „Otec byl stižen souchotěmi a jejich finanční situace byla velice tíživá“, přesto dva jejich synové vystudovali.
Václav vystudoval gymnázium za velice tíživých podmínek, kdy jak sám vzpomíná „první tři roky byly těžké - obědval jsem třikráte v týdnu maje oběd od dobrodinců chudých studentů – v jiné dny obědem a pravidelnou večeří byl suchý chléb po zelinářích do Hradce jezdících za obchodem mi z domova posílaný“. Po ukončení gymnázia v r.1877 vstoupil do semináře v Hradci Králové. Na kněze byl vysvěcen 10. června 1881. Nastoupil místo kooperátora v Bystrém a poté místo prvního kooperátora v Kuklenách, kde strávil 8 let. Dalším místem jeho působení byla kaplanská funkce v Chrudimi. Ze svých příjmů vydržoval svou již ovdovělou matku. Po sedmiletém pobytu v Chrudimi na vlastní žádost byl přeložen do Slavoňova. Sem se nastěhoval 25. března 1896.
Nalezl zde pilně pracující přesto chudé hospodáře, kteří i přes veškeré snažení nemohli docílit ucházejících hospodářských výnosů. Zaměřil se proto na tuto oblast a snažil se zavedením nové technologie ve způsobu hospodaření místním lidem pomoci. Opatřil si odbornou literaturu a požádal o spolupráci profesory zemědělských škol, se kterými se setkal ve svých předešlých působištích. Jednou z příčin chudoby místních hospodářů byl nedostatek píce, proto mohl hospodář držet jen malé množství dobytka. Pan farář na svém poli začal zkoušet nové druhy plodin, které měly větší výnos ve zdejších klimatických podmínkách. Např. jetel a jeho sušení na sušácích, nově zde zavedl pěstování krmné řepy, pšenice, pro zlepšení půdy, jako zelené hnojení použil hořčici a zavedl používání umělých hnojiv, které podstatně zvýšily hospodářský výnos. Všechny tyto plodiny a postupy nejprve vyzkoušel na svém poli a poté výsledky svých pokusů předal místním zemědělcům.
Aby si lidé mohli dovolit investovat, stál u zrodu místní pobočky záložny „Reiffeisenka“, později Kampelička. Prostřednictvím této záložny zavedl hromadné objednávky umělých hnojiv, tyto se dovážely do Nového Města nad Metují ve vagónech, čímž jako velkoodběratel získal příznivou cenu, kterou si místní mohly dovolit. Další výhodou pro klienty byl nákup na splátky.
Zasloužil se o zavedení nového druhu skotu, na který byly vypsány subvence.
Založil „svépomocné družstvo ku prospěchu těch, kteří byly pádem dobytka postiženi“. Ve vzniklém družstvu bylo zapojeno 110 hospodářů s 250 kusy dobytka. Podle tohoto vzoru se zakládali další družstva po okolí, s jejichž vznikem vypomáhal.
Zavedl meliorace neúrodných zamokřených ploch nejprve na svém pozemku, poté si pronajal dva a půl hektaru pozemku v Blažkově, zarostlé sítím a nízkými keříky, hospodářské plodiny zde pro veliké mokro pěstovat nešly. Pronájem byl sjednán na šest let. Pozemky zmelioroval a již první rok zasel žito. Úroda byla k údivu všech hojná a přesvědčila ostatní majitele podobných pozemků o výhodnosti meliorace. Pomohl založit „meliorační družstvo“. Hospodáři ze Slavoňova, Blažkova a Libchyň odvodnily celkem 70 ha zemědělských ploch. Na tyto akce opatřil pan farář státní podporu. I tento počin se odsud rozšířil do okolních obcí, kde radou vypomáhal .
Zasloužil se o vybudování nové silnice mezi Novým Městem nad Metují a Olešnicí. Původní cesta vedla přes Rezek, kde v místě zvaném „Skalka“ byl velice nebezpečný strmý úsek. Zorganizoval hromadnou žádost všech obcí, kterými cesta procházela, s tou se vydal za úředníky a uspěl. Silnice se začala stavět r. 1914 a stavěla se i během válečných let.
Za jeho působení ve Slavoňově byla vybudována nová zděná farní budova .
Svým odvážným činem se zasloužil o záchranu cínových píšťal do varhan, které přišli zrekvírovat k účelům válečným, zástupci firmy Rejna a Černý. (Tato firma zdejší varhany v r. 1909 stavěla). Farář jim odepřel píšťaly vydat „neb se nemohli prokázati postačitelnou legitimací“, tito odjeli s nepořízenou. Do konce války se už nedostavily. Nedokázal však zabránit rekvizici zvonu nejmenšího o váze asi 300 kg. Největší zvon o váze 1300 kg byl uchráněn tím, že Vojnar vyjednal na vojenském velitelství v Terezíně výměnu zvonu ze Slavoňova do Nového Města nad Metují, kde měly stejně těžký zvon. Radní z Nového Města n. Met. s výměnou souhlasily, protože slavoňovský zvon měl daleko lepší hlas než ten jejich. Finanční náklad spojený se sundáním a vyzdvižením zvonu nesl Josef Bartoň z Dobenína. ( tento velký zvon se vrátil do Slavoňova po 32 letech). Po válce byl iniciátorem pořízení nových zvonů. Zorganizoval sbírku po všech obcích farnosti, z které byl zakoupen nový velký zvon vážící 1220 kg. Menší zvon o váze 360 kg v hodnotě 9000 Kč, který opatřil nápisem „Z VDĚČNOSTI ZA OSVOBOZENÍ VLASTI R. 1918 VĚNOVAL VÁCLAV VOJNAR FARÁŘ “, zakoupil z vlastních úspor (oba tyto zvony byly zrekvírovány k válečným účelům 26.3.1942).
Mimo výše jmenovaných aktivit musíme připomenout i jeho hlavní činnost a tou je duchovní správa farnosti jež čítá obce: Slavoňov, Blažkov, Bradle, Libchyně, Jestřebí, Sendraž, Mezilesí, Bohdašín, Zákraví, Rokol a Vanovka. Další povinností byla výuka náboženství ve školách ve Slavoňově, Mezilesí a Bohdašíně.
1.7.1928 farář Václav Vojnar ukončil svoji činnost ve Slavoňově odchodem „na odpočinek“ do Rezku, kde 23. srpna 1931 zemřel .
Za 32-leté působení pana faráře ve slavoňovské farnosti bylo vykonáno mnoho dobrého a svým obrovským dílem přispěl ke zlepšení hospodaření v této podhorské oblasti. Za svoje zásluhy byl vyznamenán „Zlatým záslužným křížem s korunou“ . Na věčný odpočinek byl uložen na hřbitově v Novém Městě nad Metují, v oddělení Milosrdných bratří.